Podzemní továrna Richard

Některé prostory podzemní továrny Richard působí téměř monumentálně. Před očima však zůstávají obrazy válečných hrůz, tisíce mučených a zavražděných lidí.

Podzemní továrna Richard byla budována v letech 1944 a 1945 na západním okraji Litoměřic jako prostor pro zbrojní výrobu - především tankové motory, naváděcí elektroniku a pravděpodobně také letecké palivo pro bojová letadla. Společně s prostory původních vápencových lomů z konce 19. století a poválečných těžebních štol dosahuje délka podzemních chodeb cca 30 km a řadí se tak nejrozsáhlejším podzemním systémům a největší nacistické podzemní továrně v Česku.

Historie

Těžba vápence pod vrchy Bídnice a Radobýl západně od Litoměřic probíhala pravděpodobně již před rozšířením průmyslové hlubinné těžby na konci 19. století. V té době se rozkládaly na úbočí hřebene mezi oběma vrcholy tři samostatné lomy/doly později označené nacisty jako Richard I, Richard II a Richard III. V rámci výstavby podzemní továrny byly všechny tři systémy podzemních chodeb propojeny v jediný komplex.

Po obratu válečného vývoje po bitvě u Stalingradu v roce 1943 se německý průmysl stával stále častěji cílem stupňujícího se spojeneckého bombardování a téměř denně tak docházelo ke škodám, které zpomalovaly tolik potřebnou zbrojní výrobu a způsobovaly značné škody německému hospodářství. V druhé polovině roku byla proto zahájena postupná decentralizace a přesun kritických součástí válečné výroby do podzemních prostor, které nebylo možno letecky poškodit.

Na mnoha místech v Německu a na jím okupovaných územích proto bylo zahájeno vyhledávání vhodných loíkalit a následně výstavba podzemních továren. Na podnět Georga Zametzkeho, spolumajitele firmy provozující největší vápencový důl (později Richard I) u Litoměřic, jejímž předsedou představenstva (a majitelem největšího podílu, podle něhož pravděpodobně získala továrna jméno) byl Richard Mayer, se začíná na podtim 1943 plánem výstavby podzemní továrny u Litoměřic zabývat oddělení pro výzkum podzemí říšské geologické služby.

Během listopadu 1943 až dubna 1944 je ukončena těžba vápence, probíhají urychlené vyměřovací a přípravné práce a již v dubnu roku 1944 je zahájena výstavba, na které se podílí několik desítek stavebních firem z říše i protektorátu (Litoměřice ležely již v říši, za hranicí procházející řekou Labem). Celkem pracovalo na stavbě cca 1200 civilních zaměstnanců a až 5000 vězňů z okolních koncentračních táborů, přičemž množství mechanizace bylo z dnešního pohledu minimální. Stavba byla vybavena sítí úzkokolejných drah a na povrchu v okolí bývalých dolů vyrostly desítky strojů a budov pro dopravu a uskladnění materiálu, ubytování dělníků a technické zázemí stavby.

Štoly byly rozšířeny, vyztuženy betonovými pasy charakteristickými právě pro Richard (s typickýcmi křížovými pasy na rozcestích štol), omítnuty syntetickou omítkou a do areálu byl zaveden plynovod z Mostu a vodovod z Labe, zakončený nově vybudovaným vodojemem, z něhož proudila voda do podzemí starou větrací šachtou. Přestože původní tři důlní systémy sloužily různým firmám pro odlišné typy výroby, byly (pravděpodobně z technických a bezpečnostních důvodů) nově vybudované továrny Richard I, II a III propojeny spojovacími chodbami.

 Společný vstup do kmenových štol C a D byl vybudován po válce v rámci zajištění prostor pro případný atomový kryt. Do prostor podzemní továrny Richard platí výslovný nákaz vstupu! Zdaleka viditelná nová větrací šachta slouží mj. k odvětrání prostor úložiště nízkoaktivního odpadu. Vstupní část kmenové štoly D je v současnosti jediným alespoň částečně bezpečným místem v přístupné části podzemní továrny. Přesto zde vznikají menší závaly. V levé části je dobře vidět deformovaná podlaha s drážkou rozchodu 600 mm nadzdvižená nabobtnalými slínovci.

Vybavení prostor se lišilo, jednotný byl rozvod elektřiny a vody, na mnoha místech bylo vybudováno prosté sociální zařízení, topení nebo přívod vzduchua technických plynů. Na konci roku 1944 byl v některých prostorách nejrozsáhlejší továrny Richard I zahájen provoz spočívající ve výrobě dílů do tankových motorů. Výstavba probíhala až do samotného konce války, přičemž dokončeno bylo cca 80 % zamýšleného rozsahu továren, kterého měly dosáhnout v červenci 1945.

V době osvobození Litoměřic Rudou armádou probíhá pokus o odstřel prakticky celé továrny za pomoci rozmístěných výbušnin, je však pravděpodobně překažen neznámou osobou a ke zničení továrny nedojde. Ta se tak stává kořistí sovětských vojsk, která rozebírají a odváží většinu vybavení a strojů do Sovětského svazu. Zbývající materiál byl v následujících letech převážně využit při poválečných opravách českého průmyslu a měst a rozprodán.

Po ukončení výroby pokračovala od roku 1947 těžba pouze v nově ražených štolách dolu Čížkovice, přičemž původní podzemní továrna byla vlivem přerušení ventilace a odvodňování ve stále horším stavu. Postupně dochází k závalům a hroucení stěn i strop, kvůli kterým není dokončena ani demontáž veškerého vybavení a podzemí továrny Richard I je definitivně opuštěno, stejně jako nedokončená továrna Richard III. Využití nalézá pouze relativně stabilní a rozsahem nevelký systém Richard II, který je po několikerém posouzení na konci 50. let 20. století určen pro výstavbu trvalého úložiště nízkoaktivního jaderného odpadu (kontaminované nářadí, zařízení, lékařské nástroje apod.).

Zamýšlené zpřístupnění části podzemní továrny v rámci expozice terezínského památníku nebylo nikdy realizováno a stav podzemních prostor se zhoršil natolik, že byl nakonec do všech štol mimo úložiště radioaktivnígho odpadu Richard II zamezen vstup. Střídavě je tak podzemí skutečně uzavřené a přístupné nelegálně proraženými otvory, nezavalená a s vysokou mírou rizika přístupná část se však postupně zmenšuje, a tak lze předpokládat, že i v případě, kdy nebude podzemní továrna definitivně zabezpečena např. masivní betonovou stěnou, dojde v následujících letech ke zhroucení některé ze cstupních štol, které definitivně znemožní prohlídku největší nacisitické továrny na českém území.

Popis

Podzemní komplex továrny Richard lze rozdělit na 5 propojených části, z povrchu původně přístupných 7 kmenovými štolami A až G:

1. Richard I - největší samostatná část továrny, kde probíhala v roce 1945 již plnohodnotná výroba, umístěná nejjižněji na úbočí kopce Radobýl, víceméně přístupná kmenovými štolami C a D, s nebezpečnými závaly, stabilnější severní část posloužila pro rozšíření úložiště radioaktivního odpadu.
2. Z ní jižněji vybíhající nejstarší systém štol z konce 19. století, který byl zahrnut do komplexu Richard I, nicméně odlišuje se velikostí a charakterem štol, dnes je kompletně nepřístupný díky zříceným stropům. Jde o nejrozsáhlejší část komplexu původně přístupnou kmenovými štolami A a B.
3. Čížkovický důl - nejširší a nejstabilnější štoly poválečné těžby vápence, které v době budování a provozu podzemní továrny ještě neexistovaly. Přístupné jsou pouze přes nestabilní chodby systému Richard I (hlavní štoly byly v roce 2016 neprůchodně zavalené a jediná cesta vedla přes otzvor vzduchového potrubí na záchodech na konci štoly č. 37) nebo přes úložiště radioaktivního odpadu.
4. Richard II - úložiště radioaktivního odpadu, prostřední z trojice podzemních továren, v roce 2016 je plně v provozu, udržované a funkční s vlastním vstupem kmenovou štolou F (poloha původní kmenové štoly E není známá a zůstává předmětem dohadů). Přístup je omezen na pracovníky úložiště a ze strany Richardu I (kam se úložiště přes spojovací chodbu později rozšířilo) údajně elektronicky střežen.
5. Richard III - nejmenší a nejseverněji umístěný podsystém, jehož výstavba nebyla dokončena a díky závalům je v současnosti nepřístupný z povrchu původní štolou G. O přístupnosti spojovací chodbou ze systému Richard II se vedou dohady.

V roce 2016 docházelo prakticky denně k menším závalům a uvolňování kamenů ze stěn a stropů v opuštěné části podzemí, proto byl pohyb v systému vysoce nebezpečný. Přesto je (v době, kdy jsou zátarasy instalované správou objektu střídavě nelegálně odstraněny) místo poměrně hojně navštěvováno zvědavci.

Vstupní část kmenových štol C a D je v majetku Památníku Terezín, vlastnictví zbývajících částí systému (mimo uložiště odpadů) je nejasné.

Krátké spojovací štoly mezi rozbíhajícími se kmenovými štolami C a D patří k bezpečnějším místům v podzemí. Stejně jako ve zbytku továrny jsou hojně přepažené cihlovými příčkami.

Na některých místech došlo k těžko představitelnými monumentálním závalům. Zde kráčíme asi metr nad původní úrovní stropu kmenové štoly D. Celé skalní bloky se utrhly a zavalily chodbu, nad kterou vznikla nízká prostora se stropem tvořeným rostlou kamennou deskou hrozící dalším zřícením.

Na webu je k dispozici celá řada plánků podzemní továrny Richard. Červeně bývají vyznačené zavalené a navždy nepřístupné části labyrintu.

Kmenová štola D je pro závaly neprůchodná, spojovací štolou č. 34 lze ale přejít do kmenové štoly C, která vede až k proslulým sloupovým sálům.

Některé chodby uchvátí svojí velikostí, jindy člověk trne hrůzou při pohledu na mnohatunové skalní bloky vypadlé ze stropů či stěn.

Zbytky výdřevy z masivních kmenů mohou pocházet z předválečných dob původní těžby stejně jako z dodatečného zajištění prostor podzemní továrny.

Vyzdívka z mírového období, kdy tudy projížděly ručně tlačené důlní vozíky plné kamene pro výrobu vápna či stavbu litoměřických paláců.

Neobvyklé rozbočení klenutých chodeb s nikami pro osvětlovací lampičky na trase kmenové štoly C.

Při pohledu na několikatunové kamenné bloky na podlaze člověk mimoděk ztiší hlas a hledá cestu, kudy co nejrychleji uniknout z kritických úseků štol.

Celý důl byl ražen v mírném sklonu tak, že nejzadnější chodby jsou až o 50 m výše než vstupní portály kmenových štol. Přesto jsou za některými závaly jezera plná průzračné vody nebo třeba rozmoklá bahniště s negativními vlivy na statiku podzemních chodeb.

Pohyby horniny jsou někdy hrozivé. Nezřídka dojde k tomu, že zdánlivě stabilní železobetonové pasy praskají a hroutí se společně s kusy vápence.

Štola č. 40 je na severním konci netypicky zalomena do pravého úhlu se stropem podepřeným masivním vyzděným sloupem. Podlahu pokrývají utržené kusy původního stropu.

Hlavní atrakcí jsou v současnosti sloupové sály odbočující ze zadní části kmenové štoly C.

Poměrně rozměrné síně mohly posloužit k umístění velkého množství výrobních strojů a zařízení.

Díky masivním sloupům a železobetonovému stropu patří sloupové sály k bezpečnějším částem podzemní továrny Richard. Přesto jsou i některé ze sloupů zlomené enormním tlakem horniny v nadloží.

Při troše fantazie si lze sloupové sály představit jako loď kostela svatého Jakuba, kde vontové s lampióny v rukách právě chystají nějakou stínadelskou slavnost.

Podlaha ve sloupových sálech je betonová, na mnoha místech však vlivem bobtnání slínovců v podloží a pádem kamenných bloků ze stropu popraskala.

Některé prostory podzemní továrny Richard působí téměř monumentálně. Před očima však zůstávají obrazy válečných hrůz, tisíce mučených a zavražděných lidí.

Ve ztichlých chodbách, kde ticho poruší jen tu a tam zvuk padajícího kamení, si lze jen těžko představit, jak rušný tu musel být provoz v době, kdy výstavba zaměstnávala 5000 vězňů, nuceně nasazených i dobrovolných pracovníků.

Mezi nejkrásnější místa patří křížově zaklenutá rozcestí. Na snímku křížení štol č. 37, 40 a 47, která se sesunula a z původní chodby se vyvalila jen hromada kamení.

Ručně malovaná čísla štol z 2. světové války nedovolí návštěvníkům (pokud mají mapu) zabloudit.

Pozůstatky vrat vypletených ostnatým drátem v přepážce štoly č. 37.

Zachovalé betonové pasy ve štole č. 37. Také zde podlahu kryjí popadané kusy vápence.

Na některých místech se naráz uvolnily stropní desky mocné několik desítek cm a zavalily chodbu kamennou lavinou. Nikdo už nezjistí, co (kdo) všechno je pohřbeno pod podobnými závaly - stroje, zbraně, trhaviny nebo snad i zmizelí neopatrní lidé?

Vše nasvědčuje tomu, že otvor po ventilačním potrubí na konci štoly č. 37, ústící nad podlahou štoly č. 48, je v roce 2016 jedinou pozůstalou přístupovou cestou k čížkovickému dolu (kromě cesty přes rozšířené úložiště radioaktivního odpadu).

Pozaďová úroveň přirozené radioaktivity je v Česku zhruba mezi 0,07 a 0,27 μvSv/h. Naměřená hodnota 0,41 v podzemí proto patří víceméně k normálu.

Zdroje

1. Gazsi, R.: Podzemní továrna Richard. Dostupné z http://richard-1.com/.
2. Státní ústav radiační ochrany, v.v.i.: Měření radioaktivity v České republice. Dostupné z https://www.suro.cz/.
3. iDnes.cz: V podzemní továrně nacistů jde o zdraví, teď ji lze projít aspoň virtuálně. Dostupné z http://cestovani.idnes.cz/